Naše příběhy

Narodil se v Lučenci na jižním Slovensku. Později se s maminkou přestěhoval do Čech, studoval na gymnáziu v Pelhřimově potom pokračoval studiem na Jihočeské univerzitě. Mimo angličtinu mluví také slovensky, česky, rusky a maďarsky a rozumí ještě několika dalším jazykům jako třeba chorvatšině nebo srbštině. Jeho život by se dal přirovnat k opravdu spokojenému. Vrátil se na Slovensko, kde provozoval vlastní firmu, chvíli žil v Americe, procestoval Cleveland, Atlantu a Washington a poté se stal obchodním náměstkem v Lučenci v nadnárodní firmě Agro CS. Dokonce se mu o pár let později naskytla příležitost, ucházet se o místo na ministerstvu zahraničních věcí na Slovensku.

DOPRAVNÍ NEHODA ZCELA ZMĚNILA JEHO ŽIVOT

Toto období už ale nemělo trvat dlouho. V roce 2001 zasáhla do jeho života těžká autonehoda, a místo na ministerstvu dostal Andrejův kamarád. To bylo ale to poslední, co v tu chvíli Andreje trápilo.
Nehoda zcela změnila Andrejovi život. Z úspěšného manažera se stal člověk, který se nemohl ani zvednout z postele. Strávil tehdy tři roky na lůžku, potom dalších dlouhých pět let na vozíčku. Jeho jediným pomocníkem byl otec a rehabilitační zařízení, kam chodil, jak říká teď již s úsměvem, kvůli hezkým fyzioterapeutkám. Velkou oporou mu v této těžké době byla jeho rodina.

ANDREJ SE ALE NEVZDÁVAL

Vidina opuštění invalidního vozíku ho hnala stále dopředu. Postupně se sám zvedal na nohy a od roku 2011 již chodí opět bez pomoci ostatních. Rozhodl se, že se vrátí do Čech, kde nyní žijí jeho sourozenci. A tím se pomalu začal psát Andrejův nový příběh s námi.

Protože se Andrej cítil osamělý, začal se porozhlížet po organizacích, kde by se mohl potkat s novými lidmi a získat tak přátele. Začal navštěvovat denní centrum v nedalekém městě. Stálé dojíždění pro něj ale nebylo jednoduché. Docházel také do Astry, denního centra pro seniory v Humpolci, kde potkal milé lidi, ale bylo mu líto, že zde nenajde nikoho ve svém věku.

Od roku 2015 se stal jedním z prvních klientů Medou z.s.

Našel zde přátele, klid, radost a jeho volný čas má nyní spoustu nových podnětů. Andrej také jezdí s kamarády na různé výlety. Konečně tak může opět cítit radost ze života. V poslední době našel prostřednictvím Medou také zaměstnání, které mu přináší radost.

AUTONEHODA SICE ZASÁHLA ANDREJE V JEHO NEJPRODUKTIVNĚJŠÍM OBDOBÍ. PŘESTO ALE ŘÍKÁ, ŽE PRÁVĚ DÍKY ZÁSAHU OSUDU A LIDEM V MEDOU SI UVĚDOMIL, ŽE JEHO ŽIVOT MÁ ZASE SMYSL.

Dnes vám představíme příběh klientky Moniky. Její příběh popisuje pracovnice v sociální službě Lenka, která s ní pracuje na jejím rozvoji téměř dva roky.

Příběh „Růže“ ????????

Příběh Moniky by se dal přirovnat ke květu růže. Poznala jsem ji jako introvertní osobu, která se snažila být v kolektivu co nejméně nápadná. Navenek vůči okolí se nijak neprojevovala a nekomunikovala. Na jakékoli otázky či dotazy odpovídala slovy „ne“ či „nevím“. Postávala nebo posedávala v koutku, s hlavou skloněnou a zdálo se, že vůbec nevnímá své okolí. Nedbala o svůj zevnějšek. V obličeji měla nehezký ekzém, který nijak neošetřovala. Stále nosila stejné oblečení, ať venku mrzlo nebo panovalo letní vedro. Ulpívala na svých stereotypech. Nezapojovala se do skupinových terapií. S jistými obavami jsem začala plánovat a následně realizovat individuální program v rámci projektu SOCIÁLNÍ REHABILITACE tak, aby byl pro Moniku přijatelný a zároveň přínosný. Zaměřila jsem se na rozvoj kognitivních funkcí. Začínaly jsme opravdu po maličkých krůčcích. Chodily jsme spolu na procházky do přírody, pojmenovávaly jsme vše, co jsme kolem sebe viděly.

Posléze jsme začaly zapojovat i další smysly, jako hmat a čich. Monika začala vnímat vůně různých rostlin, začala se dotýkat předmětů a vnímala jejich povrch. Postupně Monika začala více pečovat o svůj zevnějšek. Ráda jezdí na výlety, začala se zajímat o historii. V televizi začala sledovat naučné dokumenty o přírodě. Takto nabité informace dokáže vlastními slovy interpretovat. Během rozhovorů se vracíme k některým zážitkům, které jsme spolu v minulosti zažily. Monika nejen, že si dokáže vybavit konkrétní situaci, ale mnohdy ji doplní o zajímavý detail. Dále se začala zajímat o počítače, prostřednictvím kterých se jí nabízejí široké možnosti rozvoje kognitivních funkcí. Nicméně stále trvá na některých svých stereotypech. Například stále nosí stejné oblečení. Nedokáže se oprostit od svého „osvědčeného“ šatníku. V oblasti komunikace v rámci kolektivu, Monika vykazuje značné pokroky. Nyní dokáže specifikovat svoje potřeby, požádat o ně, případně poprosit, poděkovat za pomoc, což v jejím případě nebylo samozřejmostí. I v oblasti finanční gramotnosti zaznamenala značné zlepšení.

Závěrem bych chtěla říci, že já i Monika jsme stále na pomyslné cestě, která nás vzájemně obohacuje a rozvíjí.

I CESTA ZNAMENÁ CÍL.

Mám radost z jejích úspěchů, které mi dávají energii do další práce v rámci projektu SOCIÁLNÍ REHABILITACE. Abych se vrátila k příměru, který jsem uvedla na začátku. Monika je jako poupátko růže, které se postupně rozvíjí a ukazuje nám bohatost a rozmanitost své osobnosti, svého já.

Příběh je zveřejněn se souhlasem klientky Moniky.

Poděkování

„Jmenuji se Lenka Vacková, nikdo mi neřekne jinak než Lenča nebo Léňa. Byla jsem požádána jednou z mých oblíbených kolegyň – obětavých lidí – abych napsala, v čem mi Medou pomohlo, v čem ho doporučuji a proč byste se měli přidat k jejich týmu – laskavému kolektivu andělských duší a velmi trpělivých lidiček. Ať už tak, že jim do péče svěříte milovaného člověka, anebo pomůžete jako dárce. Běžně takové věci nedělám, přesto už nějakou chvilku přemýšlím, jak jim poděkovat a co udělat navíc, až se objevila moje milovaná kolegyně s prosbou a nápadem, abych o tom všem – o nich – něco napsala.

A teď se vraťme na začátek!

V minulosti se mi stalo několik věcí, jež mě přivedly na cestu naprosté nedůvěry k lidem. Sotva jsem začala vnímat svět trochu normálně, přišla pandemie, ta mi opět vzala vítr z plachet. Můj život tak už dlouhodobě ztrácel smysl a veškeré i malé nadšení z něj úplně vyprchalo. Nevěděla jsem jak dál, jen ležela, hodiny koukala do prázdna, brečela nebo byla vzteklá. Vadilo mi světlo, vadila mi tma. Plula jsem životem bez povšimnutí druhých, bez zájmu o vnější svět. Když jsem konečně na chvíli sebrala sílu a pustila se do něčeho, co miluji a co jsem nikdy předtím nevzdala, přesto jsem u toho nevydržela a vzdala to. Deprese přicházely a odcházely. Jako se den mění v noc a noc v den.

Březen se překulil v duben a já se zastavila, ostatně jako každý den, u otázky, zda vůbec vstát z postele. Jenže se něco stalo. Zazvonil telefon a v něm se ozvala jedna ze zaměstnankyň centra Medou a řekla mi, že pro mě má jistou nabídku a možné řešení mých problémů. Mohla bych se stát jejich klientkou. Sice jsem v tu chvíli ani nevěděla, jak se jmenuji a samozřejmě jsem znovu zapochybovala, ale nakonec jsem se rozhodla, že do toho přeci jen půjdu. Už mě nebavilo žít pouze sama se sebou. V určitém druhu vlastní temnoty. Zjevilo se mi před očima světýlko naděje.
Dne 25. května 2021 se začal odehrávat nový příběh a úplně nová kapitola v mém životě, která se navždy vepsala do mé hlavy, ale také do srdce. Nová naděje v podobě bílé, prvorepublikové vily s názvem, jejž si v sobě nosí hlavně jeho obyvatelé – Medou.

Společnost v Medou je plná laskavých, obětavých, láskyplných, prostě skvělých lidí s čistou duší, bez kterých by se nám ostatním špatně žilo. A zle bylo. Tohle místo, odkud si smíte přinést i odnést jakoukoli emoci a nikdo vám to nijak nevytkne. Necítíte se méněcenně, myslíte a děláte věci nejen pro sebe, ale i za ty druhé a tím se napravujete a učíte poznávat své pravé hodnoty. Je a byla to jedna velká životní lekce. Nezaplatitelná a nesplatitelná. I když se mi po začátku zdálo, že nás rozmazlují až příliš, na což nejsem a nebyla jsem nikdy zvyklá. Tomu se pak jinde těžko odvyká. Člověk je tím hodně ovlivněn. Jste-li také příliš empatičtí, máte velkou pravděpodobnost, že i vám se stane něco podobného. Je to jako dostat se do jiné sféry života, což mě přesvědčilo o tom, že jsem ještě zdaleka neviděla a nezažila vše.

V sedmadvaceti si člověk myslí ledacos. Hlavně, že už všechno prožil, nic ho nepřekvapí. Jenže stačilo nakouknout dovnitř a hned jsem věděla, že jsem doteď skoro nic nezažila. Zvláštní místo, kde dostanete mnoho a mnoho odpovědí. To mi na mé životní cestě chybělo. A chybí to nám všem, kdo se odvážíme podívat pod pokličku reálného žití. Ve krátké chvilce zjistíte, co všechno je pro vás rodina, zázemí, pohlazení, láska – té je po celém světě pořád málo. A pak konečně prozřete. Díváte se na svět, kde je vše dovoleno, svět naruby, svět neomezených možností, jež nemá nikde a v ničem hranice. Svět, který mi převrátil životní hodnoty, ukázal určité cíle, dovedl k uvědomění si svých kvalit a také moje vlastní konání, které ve mně vyvolalo poprvé za život pocit spokojenosti a vzápětí mi také ukázalo, že všechno, co dělám, jak se chovám, má svůj důvod, a nemusí to být vůbec špatně. Medou mě také naučilo mít své osobní limity a v neposlední řadě nastavilo zrcadlo skrze jednoho z kamarádů, mám ho nejraději ze všech, i když někdy je to i s ním docela těžké.
Ze všech těchto důvodů se zvedám a jdu dál. Další krok kupředu. Čeká na mě Praha, hlavní město, nové možnosti, zážitky, ale i starosti, které k životu patří. Jak říká jeden krásný citát: Cesta bez překážek, není tou pravou cestou, po níž se vydat.
Díky Medou! Ukázali jste mi cestu a dodali odvahu i naději. Někdy je to to jediné, co člověku zbude, zvláště v této době, když se všechno mění z hodiny na hodinu a my jsme v tom zmatku mnohdy nuceni rozhodnout se rychle, unáhleně a často i nesprávně. Patří vám velké DÍKY za to, kde a hlavně, kdo jsem nyní.

Svou práci děláte s velkým nasazením a pílí, také s láskou, i na úkor svého volného času a vypětí vlastních sil. Je to obdivuhodné a nedocenitelné. Děkuji VÁM za všechny.

Pokud i vy nevíte, co dál s vašim životem nebo se bojíte přijít si říct o pomoc.
Jsou okamžiky, kdy se i riskovat vyplácí. A nestojí to víc než odvahu!“

– Lenča –

Lenka si splnila svůj další sen a v současné době žije v Praze, je s námi stále v kontaktu a na sociálních sítích s obdivem sledujeme, jak se jí daří.